Moje básničky..
Pro Ivku...
Co všechno už jsme spolu zažili?
Známe se dlouho,
tolikrát jsme si ve všem radili.
Byli jsme spolu,
smáli se a radovali,
ale také se někdy nudou ubírali.
Když je mi smutno,
jako jediná si toho všimneš.
Vidíš,jak mi je
a tak za mnou přijdeš.
Ty mě umíš rozveselit,
nikdy mě nenecháš ve štychu,
vytáhneš mě mezi lidi
a tím mi podáš pomocnou ruku.
Vím,že můj život bez tebe,
byl by jako mraky bez nebe.
Já nevím,co bych si počala,
komu bych se s trápením svěřila.
Jsi výjimečná v mém životě a duši,
můžu říct snad jen jedno,
děkuji ti...
Pro Filla...
Jedna ze spřízněných duší
pro mě si byl.
Jako jediný ze všech,
si mě pochopil.
Zažila jsem s tebou zášť
i starost,
také,ale přátelství,možná lásku
a radost.
Chtěla jsem tě vidět
a s tebou se smát,
avšak stalo se to náhle
a já nemohla nic udělat.
Nevěděla jsem,co se stalo,
bylo mi to líto,
ale teď vím vše
a mě bolí to.
Myslela jsem,že ses ztratil.
Nebyla to pravda,úsměv jsi mi vrátil.
Byla jsem zas šťastná vrána,
pak přišla ta bolestná rána.
V tu chvíli mi došlo,
že je to to poslední,
co jsem se o tobě dozvěděla.
Slzy mi tekly
a kapaly ze tváří.
Řekni mi proč,
tvůj úsměv už nikdy nezazáří?
Měla jsem tě ráda,
nebyl si jako led,
ale ty sis nezasloužil
opustit tenhle svět.
Nevím,zda s tím dokážu žít,
doufám,že o tobě budu alespoň snít.
Tenhle dopis ti chci doručit
a zároveň s tebou se rozloučit.
Musím to překročit a jít dál,
neboj se,já nezapomínám...
Proč..?
Když potkala jsem tě poprvé,
viděla jsem, jak se usmíváš.
Avšak nebylo to na mě,
ty, jiskry v očích máš.
Tenkrát si tam stál,
vítr šeptal a vál.
Říkal mi, že cenu mít to nebude,
trable a trápení, pouze to mi přibyde.
Pokaždé vidím tě s jinou,
né já, to ty jdeš cestou špatnou.
Poté už jsme byli jenom spolu,
seděli a líbali se u jednoho stolu.
Když potkala jsem tě podruhé,
vidím, že se neusmíváš.
Co s tebou je? Jiksry v očích nemáš.
Bude to tím, že si mě vůbec nevšímáš.
Stále tě mám v srdci,
dlouho tě neznám.
Mám tě ráda, tebe miluji,
nad sebou se neslituji.
Teď stojím tu sama,
tentokrát už sněží.
Já se toho bála,
najednou události rychle běží.
Ve sněhu se objevují kapky krve,
sněhové vločky je pokrývají.
Chtěla bych tu stát vedle tebe,
teď moje srdce křičí.
Ptám se proč to takhle dopadlo?
Stačilo by, kdyby ses zamyslel.
Už je pozdě, k zemi padá moje tělo,
na tohle si nepomýšlel.
Ležím ve sněhu a dívám se k nebi,
proč si mi ublížil..?
Proč? Řekni mi...
Slzy lásky
Sedím tu sama,
toho jsem se bála,
v ruce držím papír,
studený jak modrý safír.
Na papíru srdce,
cos roztrhal ty, ten zrádce!
Rozpíjí ho první slzy,
doufala jsem, že se vrátíš brzy.
Čekala jsem, ale marně,
tys zamotal mi hlavu,
pak ztratil jsi se ve tmě
a já zůstala v tom šeru.
Chtěla jsem tě, to ty víš,
mám však pocit, že nikdy nepochopíš.
Kde jsi byl, když moje srdce plakalo?
Skončilo to, dřív než začalo.
Po mé tváři strnulé, další slzy kanou,
říkal jsi, že budeš, vždy a všude se mnou.
Chtěla bych být zas ta tvá,
v tvém životě ta jediná.
Chci cítit tvé ruce v mých vlasech
a poslouchat tvá slova lásky.
Vím, že jsou to jenom sny, zase,
už nebudu si na ně klást otázky.
Já stále tu sedím, nepláču sama,
mračna se zatáhla, obloha ztmavla.
náhle se zjevily i slzy nebe,
chci tu mít jednu osobu, tebe.
Mé srdce z papíru, náhle se rozpilo,
to je ten kousek, to co z něj zbylo.
Poslední slza smáčí mi řasy,
prudký déšť zahalil mé vlasy,
ty které proplétaly tvé ruce, kdysi.
Cesta
Stromy mizí za zatáčkou,
jsou všechny tak stejné.
Přede mnou silnice,
v čem je to jiné?
Já mířím stále dál a dál,
kde je můj cíl, to sám neznám.
Snad možná na konci,
kde někoho potkám,
jsou to,ale jenom sny,
opět si něco nalhávám.
Kolem mě lesy, kolem mě města,
v hlavě mám otázku: „Kudy vede cesta?“
Kdo mi může odpověď dát?
O nikom nevím, mám se snad bát?
Náhle však spatřím to tajemné místo,
nesmím mít strach, už jsem tak blízko.
Jak jsem se tu octl je mi záhadou,
mám, ale pocit, že to není náhodou.
Uvědomím si, že to je můj cíl,
zde končí cesta, já už to vím…
for Lendík
(Adush4ever, 26. 8. 2007 1:59)